Noviny

Mushing v Krkonoších: příběh rodiny Kobrů a návrat poháru na Racka (Trutnovinky - únor 2026)

Vydáno 27. 2. 2026

Již zítra nás čeká Ledová jízda

Pec pod Sněžkou se už za pár dní stane dějištěm 31. ročníku závodu Ledová jízda – memoriál Dr. Václava Vojtěcha (28. února – 2. března). Tento jedinečný závod psích spřežení nejen že láká řadu nadšenců a milovníků zimních sportů, ale také opět ukáže krásu tradičního mushingu v drsných, ale kouzelných kulisách zasněžených hor.

 

Za organizací závodu stojí Martin Kobr, zkušený musher, který v Peci pod Sněžkou žije od dětství. Martin vyrůstal obklopen smečkou psů a pod vedením svého otce, průkopníka českého mushingu Ivana Kobra. Spolu s Alešem Schejbalem, vítězem loňského ročníku Ledové jízdy, se navíc věnují i musherské škole a zprostředkování zážitků z jízdy se psím spřežením. Jejich zázemím je bouda Racek, kde se píše tento příběh krkonošských musherů, zasvěcený horám, přírodě a tomuto nádhernému sportu.

Závod, který nemá obdoby

Historie Ledové jízdy – memoriálu Dr. Václava Vojtěcha – se začala psát v roce 1986, kdy se dala dohromady asi desítka nadšenců z celé republiky. „Mezi hlavní osobnosti patřili Honza Chlum z Vrchlabí a Petr Hanzlík z Jižních Čech, který se mimo jiné zasloužil o vznik prvního plemene českého horského psa, s nímž se tady jezdilo. A samozřejmě také můj táta Ivan Kobr,“ vzpomíná Martin Kobr. Jeho rodina žije na Racku od roku 1982 a původně měla jen několik českých horských psů.

 

V té době se sice občas pořádaly kratší závody na Šumavě nebo na Vysočině, dlouhý etapový podnik ale chyběl. Právě proto se zmínění „horští nadšenci“ rozhodli uspořádat takzvaný longový závod se startem z Vrchlabí na Oseckou a Luční boudu a zpět, čímž vznikly tři etapy. „Tehdy bylo málo psů, každý musher měl dva až tři, a proto je často dávali dohromady,“ poukazuje Martin Kobr.

Specifičnost Ledové jízdy je podle něj jedinečná v kombinaci náročné trasy a způsobu jízdy: na jedněch saních jede spřežení osmi až deseti psů a potřebné vybavení, přičemž mushera celou dobu doprovází na laně běžkař. „To se na žádných jiných závodech takto nevidí,“ upozorňuje. Navíc jde o trasu plnou převýšení. Závod je hodně z kopce do kopce.

Dnes se vaří, dřív se jelo na pivo a tatranky

Za tři dekády se závod samozřejmě výrazně posunul jak v pravidlech, tak organizaci. Na začátku si musheři vezli jen minimum vybavení a spávali zahrabaní ve sněhu. Postupem času byli čeští horští psi nahrazováni haskouny a později aljašskými psy, kteří byli rychlejší. „V osmdesátých a devadesátých letech se mushingu věnovalo dost lidí, protože se moc necestovalo ani nepodnikalo, takže na to měli čas a energii,“ tvrdí Martin Prokop.

Po revoluci se s tím, jak se do Česka dostala další plemena, začaly závody postupně posouvat i směrem ke komerčnějšímu pojetí. Do vývoje ale výrazně promluvilo i počasí. „Nakonec nastalo období s nedostatkem sněhu, a proto přišly do módy kárové závody na kolečkách a krátké sprinty na 6 až 10 kilometrů,“ popisuje Martin Kobr. Časem se podle něj rozšířilo i ježdění s ohaři, zatímco zájem o dlouhé tratě slábl: „Zájemců o dlouhé závody ubývalo, nebyly na ně vhodné podmínky a sehnat dostatek týmů bylo stále těžší.“

Právě to byl jeden z důvodů, proč pořadatelé sáhli ke změnám v pravidlech a celkové organizaci. „Z toho důvodu jsme závod ‚změkčili‘ a zkrátili na tzv. mid: místo šedesátikilometrových etap se jelo čtyřicet kilometrů a lidé si mohli dopřát jídlo v rámci závodu,“ vysvětluje. Dříve se muselo vařit na sněhu, ale leckdo to podle něj stejně odbýval jen pivem a pár tatrankami. „Trochu jsme tedy povolili pravidla, aby se přihlásilo víc účastníků. Třídenní jízda v mokrém oblečení a bez pořádného jídla je už hodně drsná a láká jen pár vytrvalců,“ usmívá se.

Loni devět týmů, letos přihlášeno dvanáct

Do loňského jubilejního ročníku se původně přihlásilo 16 týmů, což pořadatelé velmi kvitovali. Od KRNAP mají povoleno maximálně dvacet. „Nakonec ale došlo ke zraněním a jiným problémům, a tak odstartovalo jen devět týmů. Bylo super, že přijel třeba Łukasz Paczyński, protože ten jezdí opravdu těžké závody, i když ne úplně v tomto stylu,“ vypravuje Martin Kobr. Vítězi se stali Aleš Schejbal z Pece pod Sněžkou a běžkař Leoš Mastník z Jablonce nad Nisou. Tříetapový závod o celkové délce 107,5 kilometru zvládli za 6 hodin a 37 minut. Do letošního ročníku je aktuálně přihlášeno dvanáct týmů, včetně nejúspěšnějšího účastníka Ledové jízdy, Jiřího Vondráka z Rudníku. Ten jako jediný stál na startu celkem osmnáctkrát, z toho desetkrát se umístil na stupni nejvyšším.

 

Rozhovor s loňským vítězem Alešem Schejbalem 

Vyhrát ledovou jízdu byl můj sen, říká Aleš Schejbal

Náročné stoupání, rychlé sjezdy a týmová souhra člověka se smečkou – i tím je Ledová jízda, memoriál Dr. Václava Vojtěcha. Loňský ročník vyhrál Aleš. V rozhovoru se vrací k rozhodujícím okamžikům vítězství, popisuje, jak vypadá jeho příprava v průběhu sezony, jakou smečku má k dispozici, proč dává přednost určitým typům psů a které závody ho lákají do budoucna.

Aleši, jaké to bylo vyhrát Ledovou jízdu?
Byl to můj sen vyhrát tento závod. Jednak kvůli historii přímo tady na boudě, kde to Ivan Kobr celé začal, a také proto, že naposledy Ledovou jízdu vyhrál v roce 1995. Podařilo se nám vrátit pohár zpátky na Racka, takže to pro mě bylo velké zadostiučinění – i za tu „tvrdou práci“, kterou musheři musí odvádět. Po závodě to byl obrovský výbuch emocí.

Jak se ti líbila trasa loňského závodu? Byly nějaké úseky, které byly obzvlášť náročné?
Trasa se mi líbila moc. Je to domácí závod, na jehož přípravu se sami podílíme. Jen jsem se hned na začátku spletl a vyrazil opačným směrem, než bylo značení, protože jsem jel „po paměti“ a nezaregistroval značku. I tak jsme to ale nevzdali a nakonec zvítězili, z čehož mám samozřejmě radost.

Jaká je tvoje příprava na letošní závod? Je něčím specifická?
Víceméně podobná jako každou sezónu, ale snažím se neustále zlepšovat. Mám kolem sebe skvělé mentory, kteří mi prozradili spoustu know-how o tréninku, stravování, snackování i potravinových doplňcích. Se psy začínám trénovat už na přelomu srpna a září, kdy jim pomáháme „osvalit se“ a ještě je nepouštíme do vysokých rychlostí. Když napadne sníh, začneme postupně zrychlovat. Máme ideální podmínky v Krkonoších, kde jsme v tisíci metrech, takže se dá dobře připravit i na náročné závody.

Kolik máte psů a jaké rasy se nejvíc hodí na mushing?
Teď v zimě tu máme dvacet psů. Mám rád křížence – především alaskány, kteří jsou hodně dynamičtí a hodí se na tento typ závodů. Dále máme i několik evropských saňových psů, vyšlechtěných křížením ohaře.

Jaký je tvůj vztah k mushingu, kdy jsi s tímto sportem začal a co tě na něm nejvíc baví?
Začal jsem zhruba před dvanácti lety, úplně náhodou. Toulal jsem se po Francii a netušil, co dál, když jsem najednou dostal nabídku dělat domovníka na Racku. Nevěděl jsem, do čeho jdu, a v té době tu bylo devět psů. Postupně jsem si mushing zamiloval – nejdřív jako koníček, kdy člověk pořádně neví, co dělá, a nakonec mě to pohltilo natolik, že jsem se stal závodníkem. Teď je to pro mě životní styl.

Plánuješ se zúčastnit i dalších závodů? Máš nějaký vysněný, kam by ses chtěl podívat?
Určitě ano. Hodně mě láká Norway Trail v Norsku, kde se schází světová špička, a taky La Grande Odyssée, která se jezdí ve Francii. Třeba se tam jednou podívám. Mám sice velké závodnické ego, ale snažím se ho krotit.

Doporučil bys mushing začátečníkům? Co je dobré vědět, než se do toho člověk pustí?
Určitě bych to doporučil. Je to skvělý sport, člověk je v přímém kontaktu se zvířetem. Pokud si chcete vyzkoušet, jak to celé funguje a co všechno mushing obnáší, můžete přijet k nám na boudu. Naučíme vás ovládat spřežení se čtyřmi až osmi psy a uvidíte i to, jak probíhá každodenní péče o celou smečku.

Michal Bogáň, Michaela Cichrová
redakce@trutnovinky.cz
Foto: archiv Martina Kobra, Michaela Cichrová a Kateřina Svobodová

• 
• 
• 
•