ROZHOVOR: Musher z Krkonoš

Vydáno 10. 12. 2014

Až na hřebenech hor potkáte psí spřežení, bude ho nejspíš řídit Martin Kobr (37) z Pece pod Sněžkou. A rád vás sveze, takže v Krkonoších zažijete atmosféru z knih Jacka Londona.

Jak jsi se k mushingu dostal?

Můj táta byl v 80. letech českým průkopníkem chovu českého horského psa. Tehdy tu ještě nebyla možnost chovu aljašských psů husky, a tak vyšlechtili tohle domácí plemeno. Vypadá trochu jako bernardýn, ale je menší, má protáhlý čumák a není tak chlupatý. Je to typický saňový pes.

Co to přesně znamená? 
Saňový pes musí mít tělesnou konstituci k tahání saní, a taky musí dobře zvládat horské podmínky. Musí být houževnatý, rychlý a odolný vůči mrazu a zimě. Ale navíc musí mít i mírnou povahu a být nekonfliktní. Na delší závody musíte mít natrénovaných asi dvacet psů. Máte je “na volno”, což znamená, že musejí být naučení sami naskákat do auta, sami se nažrat z misky, vydržet v postroji vedle jiného psa… Nesmějí se prostě rvát s jinými psy. Jenže právě v tom měl český horský pes slabinu – byl dost agresívní, což je vždycky na úkor pracovitosti. Pes se pak víc zajímá o řešení konfliktů s jinými psy, než aby tahal. Po roce 1989 jsme proto postupně přešli k severským plemenům, kteří jsou do saní lepší. Plemen saňových psů je ale celá řada: aljašský malamut, grónský pes, samojed, evropský saňový pes…  

Foto: Jakub Frey

Jak se udržuje čistota plemen? 
To je trochu problém. Aby měl pes “papíry”, tedy aby mohl být zapsán v plemenné knize, musí mít určitý standard. Nesmí mít spadlé jedno ucho, špatně  položený ocas nebo každé oko jinak barevné. Obyvatelé severu chovali a cvičili tažné psy, ale neřešili, jak který pes vypadá. Vznikli tak výborní psi do saní, kteří ale “papíry” nedostanou. Jeden je rezavý, druhý třeba grošovaný, ale velikostí těla, povahou, výkonem, nenáročností a dalšími vlastnostmi jsou skvělí právě k tomu, k čemu je při mushingu potřebujeme.

Jaká plemena máš ty?
Alaskány a evropské saňové psy, kteří vznikli “přídavkem” krve ohaře. Záleží na tom, kolik jí je. Pro krátké sprintové závody potřebujete víc vlastností ohaře, který je rychlý, ale zase méně odolný. Po závodu je musíte zabalit do dečky, uložit do boxu, krmit z ruky… Na delší závody se evropský saňový pes nehodí, tam už je potřeba alaskán. Uběhne třeba padesátikilometrový závod a celou zimu vydrží venku třeba i v tisíci metrech nad mořem. Je mírný, pracovitž a houževnatý.

Jak psy přiměješ, aby táhli saně? Baví je to, nebo je musíš mlátit bičem jako v Bílém tesákovi?
Bič se v mushingu nepoužívá, to je jen literární nadsázka. Mlátit psa musherovi nepomůže – saňový pes má práci prostě „v krvi“. Mladého psa zapřáhnu do saní a on to odkouká od těch starších. Baví ho to. Běží a z pohybu má radost. Když zapřahám psy, saně musím mít zakotvené. Nejsou jako koně, aby stáli a čekali na povel. Vyběhnou sami od sebe. Občas se stane, že se s touhou tahat saně nějaký pes prostě nenarodí, a to se pak nedá nic dělat. Běží jen protože musí, ale nebasví ho to a netáhne. Ostatní psi z toho ale mají radost. 

Jakou má spřežení strukturu? 

Jezdí se se čtyřmi až čtrnácti psy umístěnými po dvojicích. Podle klasického mýtu je jeden pes vůdčí, ale to je nesmysl. Saňoví psi se dělí na lídry a alfasamce. A alfasamcem mává testosteron, takže neustále bojuje s ostatními. Na úkor pracovitosti se pere o feny, o žrádlo… Představte si, že se chystám na závody, a bojovný alfasamec by mi zranil dva nebo tři další psy. V saňovém týmu proto musím alfasamce potlačovat. Bývají to spíš zadáci. Mnohem silnější vztah mám s lídry, kteří běží vpředu. Spřežení by bez nich bylo neovladatelné. Jsou vždycky dva a musí se v nich skloubit nejlepší vlastnosti. Řeknu: „Jedem!“, ale zadní psi se třeba ani nezvednou. Příklad jim musejí dát lídři, kteří nejenom dokonale poslouchají. Lídr nesmí uhnout z cesty do lesa, kde by se saně nedaly ovládat a bylo by to nebezpečné. Když to shrnu: poslušnější a rychlejší psi vpředu, problémovější, silnější a pomalejší psi vzadu. 

Je do saní lepší pes nebo fena?
Pes je na tom líp fyzicky, ale fena má zase s musherem hlubší vztah. Bere mně jako muže, je mi víc oddaná a není tak konfliktní. Ideální je tedy mix psů a fen.

Jak psi v saních v lese reagují na divoká zvířata? 
Záleží na plemeni. Alaskáni jsou poměrně neteční, ale třeba husky nebo malamuti jsou jsou schopní vyběhnout z cesty. Mají v sobě hodně z vlka, takže jsou paličatí a žene je touha lovit. Musher je musí víc hlídat.

Jak spřežení řídíš?
K tomu právě slouží lídři. Nesmějí se ničím rozptylovat ani se bát lidí nebo třeba sněžných skútrů. A musejí reagovat na povely. „Dží“ je doprava, „Hó“ doleva. Když dám v zatáčce pokyn, lídr musí poslechnout, i kdyby tam nebyla cesta. Horší už je to s bržděním nebo zastavení. Spřežení to prostě neumí, na povel “Stůj!” neslyší. V saních na to proto musím mít rámovou brzdu s bodáky. Zašlápnu ji, psy to zastaví a já zakopu do sněhu kotvy. Pak musím hned ke psům, rozmotat je a  uklidnit. Nejhorší je, když ze saní vypadnu. Psy pak už prostě nezastavím – běží dál. Můžou se někde zamotat, zranit, rozmlátit saně nebo třeba srazit nějakého běžkaře.

foto: Jakub Frey

Jak se technologicky posunuly saně?
Existují dva směry. První je oldschool, tedy saně lepené a vázané z jasanového dřeva jako se to dělalo kdysi. Skluznice už jsou ale plastové s hranami. Tyhle saně se musejí trochu „viklat“, aby musher v zatáčce mohl přenášet váhu. Druhým směrem jsou moderní hliníkové saně, které se používají na závody. Jsou lehčí a mají klouby, které se vyklánějí do strany. 

Jakou rychlostí saně jedou?
Odhaduju to na 25 kilometrů za hodinu, na závodech možná i víc. Na to už ale psi musejí být takzvaně vysirkovaní – do zadku jim prostě strčím sirku a oni se reflexívně vyprázdní. To je důležité. V závodech jde o každou vteřinu, takže v půlce trati nemůžu čekat, až se nějaký pes vykadí. 

Vycházíš v Krkonoších s běžkaři?
Hory nejsou jen pro lyžaře, ale i pro mushery, takže se musíme navzájem respektovat. Když běžkař bruslí a potká mně, musí udělat krok stranou. Občas někdo utrousí nějakou poznámku, ale spřežení mají prostě trasy povolené KRNAPem. Abych neničil běžkařské stopy, jezdím po straně – leadeři jsou tak už naučení. Při závodech za námi jede skútr a pokud stopu někde poničíme, dává ji hned do pořádku. V Krkonoších se už asi třicet let vždycky v únoru jezdí nejstarší a nejtěžší český etapový závod psích spřežení „Ledová jízda“. Trase má celkem sto padesát kilometrů a vybavení na tři dny musejí mít závodníci s sebou. Spí se samozřejmě venku. Psům jen ve sněhu vykopu jámy a vystelu je slámou.

Může si mushing zkusit i ten, kdo ho zná jen z dobrodružných knih?
Samozřejmě, já se na to dokonce specializuju. Kromě dospělých vozím třeba i děti nebo postižené. Zájemci se buď jen vezou, nebo si i můžou zkusit spřežení řídit. Udělám jim instruktáž a pak jedu za spřežením na běžkách připojený na šňůře, abych ho měl pod kontrolou. Jízdy jsou různě dlouhé, od patnáctiminutových přes celodenní až třeba po noční výlety s bivakováním. V Krkonoších na to máme oficiálně povolená tábořiště. 

foto: Jakub Frey

Už ti spřežení někdy ujelo? 
Stalo se mi to na Černé hoře, ale naštěstí je chytil duchaplný vlekař. Viděl běžící spřežení bez mushera a došlo mu, že asi něco není v pořádku. Samozřejmě za to pak dostal lahvičku. Spřežení by se jinak samo nevrátilo. 

Představuju si, že zaparkuješ před hospodou a pak prostě jen dáš povel “Domů!” a hezky si v saních zdřímneš…”
To je bohužel jen mýtus. 

 

Staveniště za nová pracovní místa

Staveniště za nová pracovní místa

1. 10. 2017

Pecké centrum mění svou tvář. Prozatím to pro místní ani návštěvník...

Když se Pec stane druhým domovem

Když se Pec stane druhým domovem

30. 9. 2017

Možná jste je potkali na hřebenové túře, zpívali jste s nimi na Ván...

Jen na přístroje se v meteorologii spolehnout nedá

Jen na přístroje se v meteorologii spolehnout nedá

20. 9. 2017

Možná kolem budovy meteorologické stanice v Peci pod Sněžkou na roz...